Marta a Jan (lovestory jak se patří)

aneb Příběhy z naší hospody

 

Takový domeček, ne daleko, ne blízko, možná se jeho vzdálenost dá měřit psím zrychleným krokem, ale ještě to není to pravé, neb dotyčný pes běhá jen tak napasblink, hned nakvap, hned čurpauza, řekněme tedy vzdálenost akorát.

První dojem, že zde už drahně let nikdo nebydlel, je pro domorodce lží a holou nepravdou. Faktem zůstává, že v době, kdy jen recese či neplatičství umožňuje obyvatelům žít bez elektřiny a dalších výdobytků techniky, žili byli v domečku při své petrolejce rádi a dobrovolně Adéla D. řečená Marta a věčný ženich Jan alias Džidži. Martička, nedávno osmdesátiletá, kterýžto věk by u slabších nátur mohl vyvolat neskonalý smutek či rezignaci na vše, co přísluší mládí, prožívala intenzívně své pozdní citové vzplanutí k potencionálnímu ženichovi Džidžimu. Kdyby v této chvíli příběh končil a my řekli AMEN, budiž jim přáno, bylo by dobře. Než mělo býti jinak.

Bezdomovec Jan tedy přišel díky neukojené mateřské lásce, neboť Marta dětí neměla k matce, milence i obydlí jedním šmahem zároveň. Džidži nebyl duše nevděčná. Oplátkou se večer, většinou sice ve stavu kořalkou požehnaném, nicméně hýříc optimizmem a nakažlivě dobrou náladou, vracel domů nezřídka s drobnou sladkostí, kterou mu občas v záchvatu kolegiality koupili pro Martu kamarádi z mokré čtvrti.

Z dříve sdělených skutečností zřetelně vyplývá, že dvojice byla nesourodá, a to přinejmenším věkem, kdy rozdíl generace, což každý musel posoudit sám jak zdařile, maskovala Martička dětským pudrem smíchaným s hladkou moukou. Většinou ale převládal názor, že i když na svůj věk skutečně nevypadá a to zejména pro hrdě vzpřímenou chůzi, hladký dívčí účes a mimořádně zvučný, sebejistý hlas, tento prostý zkrášlující prostředek jí očividně přivodil vzhled týden nemytého mlynáře. Všechno to neodradilo vcelku fešného Jana a zatímco jiný by možná před kamarády, kteří si ho po posilňujícím moku někdy dobírali, utrousil na její adresu nejapnou poznámku, on svoji milou srdnatě bránil slovem i pěstí přede všemi pomlouvači a vtipálky. Ano, ano, možná byla Adélka milována.

Celkem dvakrát otřásla Džidžiho vírou ve svou šťastnou hvězdu nečekaná návštěva jakýchsi Martiných příbuzných z minulého či předminulého manželství / Jan nedbal, že Marta oba předcházející muže pochovala a už vůbec ne na sýčkování do třetice všeho zlého/, kteří si uzurpovali pochybné právo na případné dědictví. Marta tehdy kategoricky a jednoznačně prohlásila, že jednak neumírá a dlouho nemíní, navíc že žije v počestném a ctihodném svazku s tím a tím druhem a vůbec, ať si nechají zajít chuť. Fakt věděla, co chce.

Na tomto místě je zároveň dlužno říci, že Jan už dávno nebyl oním člověkem z doby před Martou. Vzhledem stále připomíná hvězdu filmového plátna Jacka Nikolsna v době kolem padesátky. Stejná výška, stejně široké k lysým koutům se svažující čelo, oči chvílemi jakoby lehce v sloup, nápadná shoda ve tvaru úst a brady. Džidži očividně trpí úbytkem svého vlasového porostu a stejně jako si jeho slavnější dvojník libuje v čepičkách, také on miluje a nosí čepice nádražácké, policejní, vojenské i jiné. Před nedávnem ještě neměl kam hlavu složit a svůj denní příjem si obstarával ponejvíce somrováním, kteréhožto zlozvyku se zbavoval pohříchu nerad a s nechutí, dnes své skromné služby nabízí poměrně nezištně, nemajetným jen tak za pivko až dvě, movitějším za rozumný peníz. Jinak byl Džidži jedinec víceméně sympatický , měl se k lidem a lidé se měli k němu. Dříve by bez úplaty neudělal ni krok, nyní své skromné služby nabízí nemajetným jen tak, za symbolické pivo, movitějším za rozumný peníz. A proto i spoluobčané zvolna mění na Jana svůj názor. Stává se dle vyjádření mnohých jedním z nás.

Poslouží hospodská historka. Místní hromotluk, obrovitý chlap řečený Velký Zajíc, to ne snad pro zbabělou povahu, nýbrž dle příjmení předků a také proto, že vlastnil bratra, dvojče, který vzrůstem byl vskutku Zajícem malým, vykonával kromě jiných pozoruhodných zaměstnání i funkci jakéhosi nediplomovaného pohotovostního zubaře s ordinací v místním pohostinství. Jeho jediným odborným nástrojem byly zrezavělé kleště, které hostinský ochotně přinášel odněkud z dílny, kde arci sloužily jiným účelům. Pacient, tentokráte nikdo jiný než Džidži přichází s tváří strhanou bolestí. K lékaři nemůže, neplatí si zdravotní pojištění, o to úpěnlivěji žádá o pomoc Velkého Zajíce. Popisovat exekuci raději nebudu.

Po čtvrt hodině, kdy střídavě bledli Džidži a Velký Zajíc, se stolička objevila i s kořeny neporušená v kleštích a Jan napůl v mdlobách kloktal u výčepního pultu starorežnou dle etikety zvanou kostel. Nutno říci, že tato výsada ošetření chrupu přímo v terénu nebyla dopřána komukoliv. Džidži, Jan, jak je libo, byl už ale jedním z nás...

Čas plynul. Při náhodných psích procházkách bylo možno vidět Martu, která z kopce scházela už jen velmi zřídka, jak přičinlivě stahuje k domečku suché dříví pro nadcházející zimu.

I mysleli si mnozí, že časem, až Martě svíce dohoří a ona sejde věkem, zůstane Janovi chaloupka a příběh dvou osamělých srdcí se uzavře nebo začne příběh nový. Myslel si to i Jan. Ale už několik dnů se mu nedaří dobře. Nad skleničkou oblíbeného peprmintového likéru sedí dvě hodiny,pivo nedopije, nejí a povídání kamarádů nevnímá. Nazítří ho nikde neviděli, další den zase ne. Doposud se s eleznou pravidelností objevoval brzy ráno ve zdejší nádražní boudě, odkud podnikal náhodné vycházky za prací a to až do odpoledne, kdy otevřeli jeho hospodu, ze které to měl domů jen tu cestu do kopce a kde každodenně setrvával v obligátní dobré náladě až do večera.

Třetího dne od Džidžiho zmizení buch buch na dveře hostince. Cizí muž se nedomáhal obsluhy, jak si výčepní původně myslel, ale ptal se na telefon. Volal policii a lékaře.

Později vyšlo najevo, že Marta seděla celé dva dlouhé dny u mrtvého v domnění, že jen tvrdě spí. Teprve až zde zabloudil náhodný kolemjdoucí žádajíc jakousi informaci, zjistil, že tak a tak se věci mají.

S Džidžim jsme se rozloučili jak se sluší a patří. Notně jsme mu zapili v jeho domovské hospodě nohy,jedli a hodovali, v dobrém na Jana vzpomínali a Martu, že zůstala sama litovali. Tři dny truchlila vdova a čtvrtého dne se sama vypravila posedět do hostince . I bylo z toho divení převeliké. Doposud plachá až bojázlivá, taková podivínka a samotářka. Někdy si k ní přisedli bývalí Janovi spolustolovníci, protože ale mnoho řečí nenadělala, povětšinou zůstávala opuštěná u čaje a malé štamprlky Janovy oblíbené pepermintky, kterou možná pila na jeho počest.

Na lidi působila zvláštně, jakoby z jiných zaprášených dob, jakoby ani nebyla živá. Sama o Janovi nikdy nemluvila, ale když někdo přece jen zavedl na zesnulého řeč, podívala se na dotyčného pohledem nevěřícího Tomáše, neodpověděla, jen si svým zvučným hlasem objednala repete.

S jídlem roste chuť mudrovali později zasvěcení. Marta asi zanevřela na svůj domek na kopci, odvažovala se stále dál a zanedlouho vymetla všechny hospody v okolí. Celé dlouhé hodiny vysedávala u své dvojkombinace a její myšlenky se toulaly bůhvíkde. Duše nepoetické tvrdily, že se jen tak zahřívá u kamen. Její oči však prozrazovaly, že je v těch nekonečných hodinách na druhém břehu u svých nebožtíků.

Jednoho rána zase klepání na dveře hostince. Tady je první důležitá zastávka, tady se přemelou a hodnotí novinky, vedou se řeči veselé i smutné, objevují se zprávy pravdivé i vymyšlené. Tentokrát jsme se dozvěděli, že na nedalekém mostě usmrtil v noci automobil starou ženu, která se prý vracela v pozdních hodinách domů. Marta.

Taková zbytečná smrt, ještě tu mohla pobýt, říkali jedni. Jan si ji zavolal, povídali druzí. Už je jí dobře, říkám já. Má tam všechny své muže.

 

 

Děkujeme za návštěvu našich stránek a těšíme se na Vaší osobní návštěvu v naší restaraci. V případě nejasností nebo jakéhokoliv dotazu nás můžete kontaktovat na našem mailu.

Texty povídek uvedených na těchto stránkách jsou majetkem autora a jsou chráněny autorskými právy. Jejich kopírování, rozšiřování a další distribuce i jednotlivých částí je nezákonná a může být pokutována a trestána podle zákonů, a to i v maximálním rozsahu.